neděle 26. května 2013

Čaj o páté a minizákusky - tomu říkám "my cup of tea"


Většina z nás zná britskou tradiční kratochvíli "čaj o páté" (afternoon tea). Dámy či rodina se sejdou v této odpolední hodině, dají si několik šálků čajů, zakousnou k tomu několik cookies a proberou co je nového. Tady jsem se setkala s pro mě novým pojmem i novým způsobem servírování nazvaným "high tea".

Po troše hledání na internetu jsem došla k tomu, že rozdíl mezi "afternoon tea" a "high tea" se v dnešní době víceméně stírá a rozdíl je spíš geografický. Britové vás budou zvát na "afternoon tea", tady za oceánem a v luxusních hotelech po světě si budete moct dopřát to samé, ale pod názvem "high tea".


Britská klasika - "scones".
V minulosti mezi těmito pojmy ale znatelný rozdíl byl. Odpolední čaj byl původně vynálezem vyšší anglické vrstvy, pro kterou to byl takový most mezi hlavními jídli. Servíroval se samozřejmě čaj a pak nějaké drobnosti k jídlu jako sendviče, koláče (často "scones"), muffiny a další. Vše většinou probíhalo ve společenských místnostech s posezením na pohovkách. Pro nižší dělnickou vrstvu byl ale tento odpolední čas nevhodný, protože byly ještě v práci, a tak měli toto mezijídlo později. Servíroval se většinou čaj, chleba, zelenina a sýr a jedlo se v kuchyni. Právě od stolování k kuchyni u stolu přineslo pojem "high tea", protože posezení bylo vyšší než na pohovkách. Velice záhy ale vyšší vrstva přijala "high tea" za své a také si ho podle svého upravila. Jednalo se o předpřipravené  jídlo, které se jedlo v čase, kdy doma nebyli sloužící, kteří by uvařili. Byl to jednoduše takový mix "afternoon tea" a "high tea". 


Po většinu 19. a 20. století bylo servírování odpoledního čaje znakem snobismu. Jedním ze způsobů, jakým se vyšší vrstva odlišovala od nižší vrstvy bylo načasování nalévání mléka do čaje. V dobách, kdy nebyl porcelán ještě tak kvalitní se často stávalo, že když se nalil horký čaj do hrnku, praskl. Východiskem bylo nalít do hrnku nejdřív mléko, aby horký čaj trochu ochladil. Když si začali bohatší lidé pořizova kvalitnější a dražší čínský porcelán, chtěli se odlišit od těch, kdo ho nemají. A proto začali nazývat lidi z nižších vrstev "rather milk in first", což se dá přeložit "někdo, kdo vypadá jako by si naléval mléko do hrnku jako první" a tato fráze měla jednoznačně negativní a posměšné zabarvení. 


Dneska stále probíhá nekonečná diskuse, jestli je lepší nalít čaj do mléka nebo mléko do čaje, ale už je to jen odlehčená debata na zpestření odpoledne. A tímto končím výlet za historií a můžeme se vrhnout na chuťové buňky, protože o ty jde samozřejmě na prvním místě.


Na hight tea jsme tady vyrazili dvakrát. Napoprvé to byl dárek k mým narozeninám a pro zimní čas je návštěva čajovny tohoto typu dokonalá. Místo bylo útulné, květiny byly na zdech i na hrníčkách, jednoduše romantika jak má být. Objednali jsme si dva čaje a k tomu to, co je tak charakteristické pro high tea - minizákusky a minisendviče. Všechno nám přinesli na několikapatrovém podnosu a pak už jen zbývalo se do toho pustit. Jelikož to byla doba předvánoční, tak se to promítlo i do podoby těchto minidobrot. Dostali jsme například dortík ve tvaru vánočního stromku nebo krutí sendvič s brusinkovou omáčkou. Nesměla samozřejmě chybět anglická klasika,  "scones" s hustou šlehačkou a marmeládou, opět v miniaturní podobě. Tohle místo bylo pohlazení pro pro chuťové buňky i pro duši, a kdybych jen trochu mohla, hned bych se tam přestěhovala.




 První místo se dá popsat slovy jako útulné, příjemné nebo přirozené. Druhé místo, které jsme navštívili se podobně moc popsat nedá, protože bylo trochu rozporuplné. Začněme u jídla. Způsob servírování byl stejný jako na prvním místě. Ale, to co bylo naservírováno, bylo excelentní. Každý minisendvič i zákusek byl dokonale nakombinován, neměli jsme jedinou výtku. Dva příklady za všechny. Čokoládová sušenka ve tvaru košíčku plněná karamelem, na jejímž spodu byl řidší karamel s chutí pomeranče, který tomuto hutnému a sladkému dezertu dodal potřebný švih. A dále makaron s příchutí růže. Zpracování bylo samozřejme bez chybičky, lehce křupavý na povrchu, hutný uvnitř s jemným krémem, který vás jen pohladil na jazyku. Růže a makaron je navíc ideální vzájemné propojení, křehká a voňavá růže je dokonale vyjádřená skrze jemný a na jazyku se rozplývající makaron.




 Problémem této čajovny byla podoba a atmosféra místa. Vše bylo růžovo/bílé, načančané, pro nás bohužel trochu přeslazené a sterilní. Všechny číšnice měly stejné květované šaty, ale měly jsme z nich pocit, že to není něco, s čím by byly sžité.  Bylo evidentní, že majitelka si na tomhle místě zrealizovala některé svoje princeznovské fantazie, ale ne všichni je s ní bohužel sdíleli, což tvořilo rušivý dojem, alespoň pro nás. Nízká kvalita servisu pak bohužel trochu pokazila dojmy z dokonalého jídla. A tak se naskytla otázka, chodí lidé za dobrým jídlem nebo dobrou atmosférou? Spojení obojího je samozřejmě ideální, ale kdybyste si měli vybrat?



úterý 7. května 2013

Jaro je tu!


Mnoho lidí, kteří tu žijí, říká, že Vancouver je na jaře a v létě nádherný a tato dvě roční období jsou důvodem, proč tu žít. Léto je ještě před námi, ale jaro už je v plném proudu, takže se můžu do debaty zapojit i já. Nevím, jestli to dělá ten nekonečný zimní déšť, ale lidé tady nastupují na jaře se zahrádkami ve velkém stylu, alespoň v našem nejbližším okolí. Tulipány vidíte skoro všude, většinou jsou doprovázeny dalšími jarními květinami a hned vedle už jsou čerstvě zryté záhony, ve kterých se začínají zelenat saláty. Je to opravdu radost pohledět a po té šedivé zimě je to krásně barevné probuzení. 








Co ale na jaře dělá Vancouver Vancouverem jsou kvetoucí stromy třešní. Všechno začalo po druhé světové válce, kdy města Kobe a Jokohama darovaly Vancouveru 500 stromů třešní na počest japonsko/kanadských vojáků padlých během války. Ty pak byly vysázeny okolo kenotafu ve Stanley parku. Postupem času si ale lidé tyto stromy zamilovali, a tak se město rozhodlo vysazovat je i na dalších místech. Dnes je jich po městě rozeseto okolo 130 000 a já patřím mezi ty šťastné, kteří je mají přímo v ulici. A už jsem si je stihla zamilovat taky.